Originální název: Burial Rites
Překlad: Gita Zbavitelová
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2013
Počet stran: 328
Román Agnes je pojmenován po hlavní hrdince Agnes Magnúsdóttir, jenž
byla za brutální dvojnásobnou vraždu, odsouzena k trestu smrti. Ještě před
jeho vykonáním je však poslána na izolovanou farmu strážníka Jóna Jónssona, kde
s ní nikdo nechce nic mít. Její jedinou útěchou je mladý kněz Tóti,
kterého si vyžádala, aby jí byl duchovní oporou v posledních dnech jejího
mladého života. Když však letní měsíce skončí a na farmu zaútočí krutá zima,
nezbývá rodině než si pustit Agnes blíže k tělu a najednou se začne
ukazovat, že nic není tak, jak se zpočátku zdálo.
O románu Agnes jsem se dozvěděla díky krásnému blogu Verči „Bookish friendship“ a hned mne zaujal nejen svým příběhem, ale především prostředím.
Děj románu je totiž zasazen do ponuré islandské krajiny a já prostě zbožňuju
příběhy odehrávající se na severu. Každá taková kniha má u mě hned „body
k dobru“.
Agnes si však zaslouží body především svým příběhem, který si každého
musí získat. Agnes Magnúsdóttir je silná, chytrá žena, pokořena tíhou důkazů,
které hovoří proti ní. Počátkem 19. století se totiž nehodilo, aby byla žena
příliš emancipovaná a tak, ačkoliv byli z vraždy obviněni ještě další dva
lidé, padá hlavní vina na její hlavu.
Velice se mi líbilo postupné odkrývání psychiky tajemné Agnes a lehké
napětí z nevědomí, zda vraždy skutečně spáchala či ne, a pokud ano, co jí
k tomu vedlo. Všechny postavy románu jsou výborně vykreslené a žádná
z nich není černobílá, já osobně jsem si kromě Agnes zamilovala hlavně
mladého Tótiho, který byl prostě úžasný.
Přestože se jedná o její prvotinu, má Hannah Kent také vytříbený styl
psaní, což jen umocňuje celkový dojem z knihy.
Abych to tedy vše shrnula, Agnes je výjimečný román, který určitě
stojí za přečtení a rozhodně bych ho doporučila všem čtenářům (i když je přece
jen asi primárně určen ženám). Za pozornost stojí také poznámka autorky na
konci knihy, kdy vysvětluje, že román vychází ze skutečných událostí a
objasňuje motivy pro jeho sepsání. Mé celkové hodnocení tedy rozhodně: 5/5
„Vzpomínky se pohybují jako prachový sníh ve
větru a jsou jako sbor duchů, kteří mluví jeden přes druhého. Pořád mám jen
pocit, že to, co připadá skutečné mně, nepřipadá skutečné druhým, a podělit se
s někým o vzpomínku znamená riskovat mé přesvědčení v to, co se opravdu
stalo...“
0 komentářů